Letošní rozsvícení bude 100% nezapomenutelný. A já se třesu jak na maturu Však včas uvidíte. twitter

A měl jsem pravdu. Letos zprvu trochu netradičně, za to stále s úsměvem. Skončím přáním, aby za rok jsem se mohl opět setkat se všemi blízkými a zažít tu jedinečnou chvíli. Díky.

P.S. Už jsem úplně zapomněl, že by o mě ještě mohlo mít nebe nebo peklo zájem. Mikuláš se u nás doma neobjevil celou věčnost, co pamatuji. Dnes si mě ale našel na koleji a přinesl s sebou kromě příjemného překvapení i krásného anděla a příliš hodnou čertici Poté, co ze mě vymáčkli jen část písničky Skákal pes a ještě s pomocnou rukou čerta, mě přesto odměnili Haribo medvídky. Tohle si nechám líbit, co přichystají příště? Nechci se vás dotknout, ale kdopak z vás to má?

Bez sebemenšího plánu na trasu jsem mířil na Hlavní nádraží v Praze. Odtud už jen metrem a pěšky na Strahov. Pokud jste alespoň něco zaslechli z mých původních nápadů, zaregistrovali jste počáteční nadšení nad prvojízdou SC Pendolinem do Brna, která následně padla z důvodu vyčerpání kapacity volných místenek. Proto k mé radosti jsem si jej mohl alespoň z venku prohlédnout stojící na odlehlém nástupišti. Vyzbrojen internetem v mobilu, nikdo na konci linek twitter a fb neunikl žádné z aktualit dění. Po upřesnění pozice jsem se sešel s Péťou, spolužákem ze střední a nynějším studentem ČVUT FEL. Cílem byla strahovská kolej. Plný nadšení a touhy zažít co nejvíce během dne jsem si vybral lanovku na Petřín namísto přímého autobusu. K mému nemilému překvapení se do lanovky chtěla nacpat půlka Prahy a tak nám nezbylo nic jiného než si vyšlápnout pořádný kopec kolem K. Hynka Máchy až ke Štefánikově hvězdárně a bloku koleje č.5. Uvědomil jsem si, jak je vše najednou tak blízko a nechápal jsem, proč jsem považoval střed hlavního města za velké rozsáhlé bludiště. Dále by neměli číst milovníci ubytovacích prostor pro čvuťáky apod. (přeskoč celý odstavec) 

Zarazilo mě už, když jsem se dozvěděl, že plastová okna má pouze jeden blok (kde asi bydlí nějaký bohatý prominent) a ostatním ani nedovírají. Trochu úcty k budoucí elitě národa, prosím. Chodby připomínají vězení Alcatrazu a dveře jak z nemocničních sálů skrývají úzké neútulné pokoje plné nábytku bez místa k hnutí. Toto všechno mě nakoplo k nafocení a okomentování mého hnízda na M16 v Plzni, jak si Scotty přál. Ať každý vidí, kam se mohou studenti po probdělém večeru vracet a nemusí se strachovat nad nočními můrami Strahova. Já vám to říkal, neměli jste dále číst

(pokračuj) Brzy jsme šli zahnat naše kručící žaludky do nejbližší restauračky – menzy Strahov. Příjemné prostředí, připravené obsloužit stovky lidí během poledne, nezelo prázdnotou ani ve státní svátek. Jediný vroubek na celé kráse byla vysoká cena dotovaného jídla, proti které se už zbrojí. Kuřecí čína s rýží mi zachutnala. Není nad to, když se vydáte po vydatném obědě Kinskou zahradu dolů z kopce do centra. Pěkné prostředí přímo stvořené pro večerní procházky ve dvou. Nyní už mi v hlavě probíhaly myšlenky, co dál. Cestou na metro jsem chtěl ještě zahlédnout filmový štáb, který ráno postával na Rašínově nábřeží. Samozřejmě už tam v tuto hodinu nebyl. Pokud někdo ví, co zde milý páni filmaři natáčeli, komentáře jsou jen vaše. K těmto rádoby známým projektům mám poté větší pouto, dobrým příkladem je aktuální seriál Vyprávěj.

Pár hodin strávených v naší matičce Praze jsem musel doplnit i hlavním tématem Rail Maraton Tour a to cestou vlakem bez cíle. Bonbónkem byl City Elefant směřující do mnoha okrajových obcí v okolí. No není to výborná náhrada za nepohodlné autobusy? Pásmové jízdenky jako na MHD, nehlučná a přímá doprava, krátké intervaly mezi spoji a objemné vozy pohltící i návaly turistů jsou jen některé výhody, které mě napadly v prvním okamžiku. Času není nazbyt a tak v jízdním řádě vyhlížím zpáteční vlak. Cílovou stanicí nebude Český Brod, nýbrž osamocená zastávka v Tuklatech. Další Elefant tudy profrčí už za deset minut zpět ku Praze. Objevíte-li se na “konci světa” s pohledem na nekonečné lány a železniční zastávkou za vašimi zády a 3kolejovým koridorem, nenapadne vás možná nic jiného – stejně jako mě – přeběhnout pražce a postavit se mezi ostatní čekající. Říká se, že jen blázni, ožralové a já nyní přidávám i neinformovaní mají to štěstíčko stále při sobě. Vidět předem projet kolem ten mezinárodní rychlík a Pendolino kosmickou rychlostí (ano proti nehybnému objektu (= mě) vypadají vlaky ČD jako draci), nikdy do kolejí neskočím. Jako bych se podruhé narodil.

Pomalu se začíná smrákat, já hodnotím svůj výlet a vyčkávám na Alberta Einsteina přijíždějícího na Hlavní nádraží, které mimochodem je opravdu nádražím dnešní doby a nabízí vysokou informovanost cestujících alespoň na nástupištích a u v ČD Centru. Málem bych zapomněl, být na takovém místě, kde se v roce 1939 psali dějiny a zachraňovali životy nebohých židovských dětí a nevidět sochu pana Wintona by byl hřích. S postaršími dámami sedím v kupé německého vagónu a sledujíc jeden z prvních dílů seriálu Dexter se přibližuji k druhému domovu. Každotýdenní rutina cesty z vlakového nádraží na kolej mi už připadá jako mrknutí oka a unaven můžu jen ulehnout do postele. Spokojen a s myšlenkou na jedinou výhradu za celý den – neinformovanost personálu průvodčích o soutěži Nejvíce ujetých kilometrů, vyslovuji své přání: “Pokud by se mi opět naskytla podobná příležitost, vyrážím znova na cestu.”

Zajímá mě jak jste se zabydleli vy? Případně, kterou změnou jste přes prázdniny prošli?