Nevyslovené otázky. Marně se hledají správné odpovědi, které zná pouze jediný člověk. Pohledy na věc nebo událost se někdy liší, ale pocity bývávají stejné. Znát i ty její, by bylo božské. Otázky se rodí v hlavě, přesouvají se sem a zas zpátky, nedávají spát, probouzejí nostalgické momenty. Snažím se odprostit od všeho a jen se smát, mít radost z aktuální reality. Po letech se daří mnohem lépe, ale beznadějné chvilky opět přicházejí. Slova, kterém mívám na otázku se bojím položit, možná je také už nemám komu. Ona už není ona. Lidé se mění, už je to tak.

Osud nám do života naděluje lidi, které nám mění život. A to teď píši i o těch, které nemáme šanci ovlivnit. Jako Alenka přijdeme na místa, kde se ostatní cítí být jako doma. V mém případě po čase, někdy i mnohem později, začnu objevovat zlaté poklady. Možná je všichni doposud přehlíželi. Se stydlivou tváří se dáme dohromady a jsme rádi, když se opět potkáme. Jestli to bylo jednostranné vzplanutí, netuším dodnes, ale přeju květince štěstí a lásku. Když bude šťastná ona, budu i já, přestože jsem si dnes na míle vzdálení. Jsou to lidé, kteří nám změnili život, strážní andělé.

Motiv – klikni pro přehrání. Tato hudba vystihuje ten pocit.

Chci vám teď toho tolik říci. Připadá mi, že to, co už jsem vyslovil nebylo všechno, co se mi hlavou honí. Čím dál tím častěji se snažím, aby mé zpovědi nebyly jen hozeny na zeď, ale dočkaly se bouřlivé diskuze. Cíl pro příští generaci Blábolníku Chomutováka je větší zapojení čtenářů do debaty. Rád bych podporoval tvůrčí schopnost vás všech, nápaditost a předal vám tak stejný pocit jako mám já při objevení nápadu a psaní článků. Mám rád netradiční postupy, neobvyklé vyjádření. Právě mě zaplavil zvláštní nepopsatelný pocit, všechno kolem mě naplňuje pozitivní energií. Jdou stranou úkoly a stereotypní část večera. Vznáším se. Ohlížím se zpět a vidím jedinou pouhou větev košatého stromu, který na sobě nese ovoce uplynulých měsíců. Sleduji, jak kolem mne si polétává láska, někoho srazí k zemi jiné povznese do oblak. Vidím ty šťastné páry a vůbec mi není zle či smutno, cítím radost a štěstí s nimi. Jako osamělý turista ve světě naděje pomalu přicházím na kloub té zdánlivě nelogické navigaci, podle které se zde všichni orientují. Míjím jednu slečnu za druhou, zanechávají úsměv na tváři a cítí vzrušení, když se za nimi otočím. Miluju ten pocit. Když jsem chtěl z výšky pozorovat jiné, bylo mi líto, že to nemůžu prožívat sám.

Povznášející pocit, bezmyš­lenkovité reakce, v každé situaci příjemný na všechny – jsou toto příznaky lásky? Člověk, který se zamiluje poprvé asi netuší zda je to láska. Cítí se krásně a nedokáže myslet na nikoho nebo nic jiného než-li na ní/něho. Touží být spolu v každé hodině,  minutce dokonce vteřině. Udělal by pro svou/svého milou/milého všecičko na světě. Je to krásná část života, kterou by v oné situaci nikdo nechtěl skončit.

Celý článek »