Víš toho dne to přeci jen bylo zvláštní klima. Teploty těsně nad bodem mrazu a nálada pod psa. Zůstali jsme s klukama na koleji, večer se hrál hokej Plzeň – Litvínov. Cheza nakonec prohrála 2:3. Jinak zcela obyčejný den. Praha žila demonstrací, ale většina populace se o události dozvídala zprostředkovaně. Chytaly se vlny Svobodné Evropy, v pohraničí zahraniční televize, ale větší bum tehdy napočátku nebyl. Pamatuji si, že to byl pátek, kdy jsme na dlouhou dobu naposledy usedli do školních lavic. Zpráva, která mě nijak nevzrušovala ani nezklamala. Pár mých kamarádů si doma užívalo obyčejný víkend, jen párkrát zaslechli zvonění klíčů. Velká událost, dnes hojně avízovaná na sociálních sítích, se pomalu rozkřikla a nabrala objemu v dalších dnech roku devětaosmdesátého. Snad všechna velká města dokázaly zaplnit náměstí takovou masou lidí, která by nepřišla pozdravit ani ducha Michaela Jaksona (tedy možná ). Popravdě si už dobře nevzpomínám jestli jsme politiku probírali mezi zajímavějšími tématy s kamarády u pivka, možná tam nějaký náznak byl, ale kdo by si kazil náladu u dobré plzničky.

Zůčastnil jsem se jen několika mála demonstrací, ale trochu jsem váhal zda dokážeme prolomit tak silnou zeď. Můj otec taky prožil vcelku obyčejný pracovní den. V zahraničí samozřejmě měli lidé o své blízké strach a tak řinčely telefony, být tehdy smsky operátoři si mnou ruce nad rapidně vzrůstajícím se výnosem. Osobnosti doby byli buď na očích demonstrujícím nebo informovali polské sousedy o dění v Praze viz. Helenka Vondráčková. Popíjel jsem čaj a s malou nadějí jsem čekal na svobodu, která dodnes nepřinesla své plody, které bychom z 20letého vzrostlého stromu mohli očekávat. Závěrem jen dodám citaci Yvonne Přenosilové z dílu talkshow Uvolněte se, prosím: “Demokracie je teprve v plenkách a nechtějte vědět, co v nich je.”

Článek vyjadřuje subjektivní pocit autora. Postavy nemají skutečný obraz, resp. jsou pouze inspirované osudy pamětníků. Příběh není realitou 17. listopadu 1989. Skutečné osudy můžete najít na webu Nezapomente.cz

Bez sebemenšího plánu na trasu jsem mířil na Hlavní nádraží v Praze. Odtud už jen metrem a pěšky na Strahov. Pokud jste alespoň něco zaslechli z mých původních nápadů, zaregistrovali jste počáteční nadšení nad prvojízdou SC Pendolinem do Brna, která následně padla z důvodu vyčerpání kapacity volných místenek. Proto k mé radosti jsem si jej mohl alespoň z venku prohlédnout stojící na odlehlém nástupišti. Vyzbrojen internetem v mobilu, nikdo na konci linek twitter a fb neunikl žádné z aktualit dění. Po upřesnění pozice jsem se sešel s Péťou, spolužákem ze střední a nynějším studentem ČVUT FEL. Cílem byla strahovská kolej. Plný nadšení a touhy zažít co nejvíce během dne jsem si vybral lanovku na Petřín namísto přímého autobusu. K mému nemilému překvapení se do lanovky chtěla nacpat půlka Prahy a tak nám nezbylo nic jiného než si vyšlápnout pořádný kopec kolem K. Hynka Máchy až ke Štefánikově hvězdárně a bloku koleje č.5. Uvědomil jsem si, jak je vše najednou tak blízko a nechápal jsem, proč jsem považoval střed hlavního města za velké rozsáhlé bludiště. Dále by neměli číst milovníci ubytovacích prostor pro čvuťáky apod. (přeskoč celý odstavec) 

Zarazilo mě už, když jsem se dozvěděl, že plastová okna má pouze jeden blok (kde asi bydlí nějaký bohatý prominent) a ostatním ani nedovírají. Trochu úcty k budoucí elitě národa, prosím. Chodby připomínají vězení Alcatrazu a dveře jak z nemocničních sálů skrývají úzké neútulné pokoje plné nábytku bez místa k hnutí. Toto všechno mě nakoplo k nafocení a okomentování mého hnízda na M16 v Plzni, jak si Scotty přál. Ať každý vidí, kam se mohou studenti po probdělém večeru vracet a nemusí se strachovat nad nočními můrami Strahova. Já vám to říkal, neměli jste dále číst

(pokračuj) Brzy jsme šli zahnat naše kručící žaludky do nejbližší restauračky – menzy Strahov. Příjemné prostředí, připravené obsloužit stovky lidí během poledne, nezelo prázdnotou ani ve státní svátek. Jediný vroubek na celé kráse byla vysoká cena dotovaného jídla, proti které se už zbrojí. Kuřecí čína s rýží mi zachutnala. Není nad to, když se vydáte po vydatném obědě Kinskou zahradu dolů z kopce do centra. Pěkné prostředí přímo stvořené pro večerní procházky ve dvou. Nyní už mi v hlavě probíhaly myšlenky, co dál. Cestou na metro jsem chtěl ještě zahlédnout filmový štáb, který ráno postával na Rašínově nábřeží. Samozřejmě už tam v tuto hodinu nebyl. Pokud někdo ví, co zde milý páni filmaři natáčeli, komentáře jsou jen vaše. K těmto rádoby známým projektům mám poté větší pouto, dobrým příkladem je aktuální seriál Vyprávěj.

Pár hodin strávených v naší matičce Praze jsem musel doplnit i hlavním tématem Rail Maraton Tour a to cestou vlakem bez cíle. Bonbónkem byl City Elefant směřující do mnoha okrajových obcí v okolí. No není to výborná náhrada za nepohodlné autobusy? Pásmové jízdenky jako na MHD, nehlučná a přímá doprava, krátké intervaly mezi spoji a objemné vozy pohltící i návaly turistů jsou jen některé výhody, které mě napadly v prvním okamžiku. Času není nazbyt a tak v jízdním řádě vyhlížím zpáteční vlak. Cílovou stanicí nebude Český Brod, nýbrž osamocená zastávka v Tuklatech. Další Elefant tudy profrčí už za deset minut zpět ku Praze. Objevíte-li se na “konci světa” s pohledem na nekonečné lány a železniční zastávkou za vašimi zády a 3kolejovým koridorem, nenapadne vás možná nic jiného – stejně jako mě – přeběhnout pražce a postavit se mezi ostatní čekající. Říká se, že jen blázni, ožralové a já nyní přidávám i neinformovaní mají to štěstíčko stále při sobě. Vidět předem projet kolem ten mezinárodní rychlík a Pendolino kosmickou rychlostí (ano proti nehybnému objektu (= mě) vypadají vlaky ČD jako draci), nikdy do kolejí neskočím. Jako bych se podruhé narodil.

Pomalu se začíná smrákat, já hodnotím svůj výlet a vyčkávám na Alberta Einsteina přijíždějícího na Hlavní nádraží, které mimochodem je opravdu nádražím dnešní doby a nabízí vysokou informovanost cestujících alespoň na nástupištích a u v ČD Centru. Málem bych zapomněl, být na takovém místě, kde se v roce 1939 psali dějiny a zachraňovali životy nebohých židovských dětí a nevidět sochu pana Wintona by byl hřích. S postaršími dámami sedím v kupé německého vagónu a sledujíc jeden z prvních dílů seriálu Dexter se přibližuji k druhému domovu. Každotýdenní rutina cesty z vlakového nádraží na kolej mi už připadá jako mrknutí oka a unaven můžu jen ulehnout do postele. Spokojen a s myšlenkou na jedinou výhradu za celý den – neinformovanost personálu průvodčích o soutěži Nejvíce ujetých kilometrů, vyslovuji své přání: “Pokud by se mi opět naskytla podobná příležitost, vyrážím znova na cestu.”

Obědem ale všechno nekončí, naopak každé dobré ráno začíná vydatnou snídaní, které naše restaurace také nabízejí. Snídaňová menu portál lunchtime nepostrádá a pokud byste rádi vzali svou drahou polovičku na romantickou večeři, doporučuji si vybrat z přihlášených podniků, kterých si hosté cení. Pokud vás projekt zaujal, podpořte ho v hlasování křišťálové lupy (kategorie Vyhledávače a databáze).

Spolu s námi je na palubě 1307 cestujících, z toho 324 v první třídě. Společně s posádkou tak kapacita tvoří přibližně 2228 lidí. Lodi velí šedesátiletý kapitán Edward J. Smith, komodor flotily White Star Line, který kývl na nabídku plout na Titaniku a zakončit tak svou kariéru před odchodem do důchodu. Zatímco posádka se stará o pohodlí všech cestujících, já se procházím po palubě a jakožto majitel jízdenky 1. třídy mám přístup k velké části lodi. Chudší cestující nevycházejí z podpalubí. Při každodenních tanečních večerech se dokáži uvolnit a zapomenout tak na veškeré starosti. Můj pokoj mi zajišťuje veškeré pohodlí a osobní sluha splní každé mé přání. Neumím si ani představit, jak lidé ze 3. třídy mohou spát v malých kajutách bez stropů a za neustálého hluku motorů. Oproti jiným lodím byly však palandy polstrovány, a tak si i ti bez vysokého postavení mohli užít příjemnou cestu. Za přijatelný poplatek si mnoho evropanů jede splnit své sny do Ameriky.

Promiňte, ještě jsem se nepředstavil. Jmenuji se Pan Francis Davis Millet. Je mi 65 let a cestuji do Východního Bridgewater v Massachusetts. Mezi spolucestujícími je i plukovník John Jacob Astor IV, nejbohatší muž na palubě Titaniku. Spolu s manželkou se vracejí do Ameriky z líbánek (Madeleine bylo pouze 18, když si v Evropě všimla, že je těhotná).

Poklidná cesta se změnila v peklo v noci ze 14. na 15. dubna roku 1912. Během plavby dostal Titanic několik varování ohledně ledových ker. Ke kapitánovi a důstojníkovi se od obsluhy radiostanice nedostaly všechny zprávy, přesto si oba byli dostatečně vědomi rizika setkání s krami. Na sebevědomí kapitána poukazuje rychlost 21 uzlů, kterou loď i nadále uháněla. Dne 14. dubna ve 23:39 zpozoroval námořník Frederick Fleet držící hlídku ve vraním hnízdě kru před přídí lodi a informoval o ní můstek. A první důstojník Murdoch se dopustil chyby, když vydal osudový rozkaz: „Docela vlevo! Plnou silou zpět!!“

Zahynulo 1523 cestujících a členů posádky. Mezi nimi i F. D. Millet a milionář J. A. Astor IV. Představám o nepotopitelnosti lodi odpovídala kapacita záchranných člunů, 20 posádek mohlo pobrat pouze 1178 osob. Přednostně jsme posílali ženy a děti, ale i majetným pánům snažící se za každou cenu uchránit svůj život se nedalo ubránit. Všichni přeživší trosečníci byli sesbíráni lodí Carpathia, která doplula na místo neštěstí přibližně 2 hodiny poté, co Titanic zmizel pod hladinou.

Více informací na wikipedii.

Tímto textem jsem chtěl nastínit osud postav, jenž jsme na výstavě Titanic v pražské Lucerně prožívali znovu za ony oběti. Loňský červnový den, den přijímacích zkoušek na VŠE, jsme si zpestřili neopakovatelným zážitkem. Pořadatelem byla agentura Live Nation, známá z akcí Bodies The Exhibition a velkolepých koncertů největších hvězd. Stále mám v hlavě silný moment z velkého sálu Lucerny. Dýchla na nás atmosféra panující na palubě, která nepomíjí ani po 97. letech od katastrofy.

Nástup na onu průmyslovku zapříčinala její krátká vzdálenost od domova, kladný ohlas a rozhodnutí přátel studovat na stejné škole. První dny nám zpříjemňovala naše třídní učitelka Radovana Zichová (tehdy Benešová), provedla nás základy chemie a ekologie. Abychom nezakrněli při sezení u počítače, vyjížděli jsme za humny Chomutova na různé sportovní kurzy. V prváku to byl lyžák, o rok později cyklokurz a loni jsme sjížděli vodu. Díky za to panu Pohlovi a p. Koubovi. Ve světě z češtinou asi neuspějeme, přesto děkuji paní Jonášové a pí. Fenclové. Na zahraniční dovolené se nás snažili připravit pí. Bečvářová, pí. Spinová a pan Dub. Za němčináře všem jejich učitelkám. V nutných odborných předmětech nás dusili p. Madaj, p. Lorenc, p. Macháček, p. Zeman (Bilbo), p. Faltýn, paní Škorpilové, Kordulíkové a Tykalové, manželům Naxerovým. Snad jsem na nikoho nezapomněl, případně se předem omlouvám. Všem mnohokrát děkuji.

A velké DÍKY ještě patří i panu třídnímu učiteli Ing. Petru Kadeřábkovi, který nás dokázal udržet na uzdě a věřil nám.

Asi už tušíte jak dopadla ta velká zkouška. Včerejší den jsem prožil celkem v pohodě. Nad očekávání jsem to bral z humorem, který mě mále přešel po zkoušce z automatizace. Naštěstí se i když malá příprava vyplatila. Nyní už více jak 24 hodin vím, že ten důležitý papír v pátek dostanu do ruky. Jinak známky byly 2,3,4,4,3 (čeština, matika, automatizace, měření, praktická zkouška). Odmaturoval jsem tedy celkem za 16. Není to velká sláva, ale já jsem spokojenej. Nikdo na výsledky později nehledí.

čeština: nejstarší literatura

matika: lineární a nelineární rovnice, osová a středová souměrnost

automatizace: Z transformace, snímače teploty

el. měření: nízkofrekvenční generátor, měření vlastní a vzájemné indukčnosti ohmovou metodou

Oslava? Bude! Po zítřku, kdy odmaturuje zbytek mých spolužáků, si zajdem do hospody, abychom mohli naplánovat něco většího. Tak a teď začínají prázdniny. Hurá. Jak už jsem psal, budu pokračovat ve studiu a to na vysoké škole. Buď v Praze (VŠE – Informatika a statistika), nebo v Plzni (ZČU FEL), kde už mě přijali překvapivě bez přijímaček.

Ti co mají maturitu za sebou gratuluji, a ostatním, které to ještě čeká, držím pěsti. Vy to zvládnete, když jsem to udělal i já

Největší dobrodružství, spousta humoru a milovaný Homer, Bart, Marge, Lisa nebo Maggie. Už kvůli tomu se vyplatí zajít si do kina. Po pravdě řečeno neočekával jsem od tohoto filmu nic. Těšil jsem se, ale nepředsta­voval jsem si co by tam nemělo chybět. Celý Springfield zůstal ta­kový jako ho všichni známe ze seriálu. Úsměv mi nezmizel ani na minutku.

Vyhecovaný Bart se představí v rouchu Adamovu tak jak ho Matt Groening stvořil. Maggie ukáže rodince cestu na svobodu a Lisa bude bojovat s ekologickou katastrofou. Malé nastínění Vás snad nabudilo a nyní už objednáváte lístky na večerní představení.

**TIP:** Do pražského „Palace Cinemas v Letňanech“:http://www.palacecinemas.cz/Default.asp?city=1&cin=2&day=6&td=2007-07-28&id=0&uid=C256DE5E90C727D77C20C46A89F0A165 si na Flanderse, Vočka a dal­ší obyvatelé městečka můžete zajít už **dnes od 19:00**.

Až si film vydělá nějaký ty prašulky, tak sem napíšu obsah děje. Ze zveřejněné nahrávky z kina udělala media boom, který by nebyl nijak vyjimečný bez televizní reportáže.

Oficiální zpráva ze zoo zní: „Zhruba ve 2 hodiny ráno se objevily u samice Kamby první příznaky spuštěného porodu. V 7.30 byly patrné v rodidlech samice pánevní končetiny mláděte. Do této doby probíhal porod v pořádku a Kamba pravidelně a intenzivně vytlačovala mládě ven.

V 8.15 došlo k tomu, že byla vytlačena i pupeční šňůra, kterou Kamba vzápětí přetrhla. Od tohoto okamžiku bylo mládě uvnitř Kamby bez přísunu kyslíku a v současné době je tedy s největší pravděpodobností mrtvé.Kamba však stále pravidelně a intenzivně tlačí a je velká pravděpodobnost, že plod vytlačí sama. Proto odborný tým Zoo Praha do přirozeného procesu zatím nezasahuje. V současné době je prioritou zdraví Kamby a přirozené dokončení porodu.

Lékařský zásah v případě zdraví či život ohrožující situace je však připraven.

Po velkém úsilí se podařilo vyprostit zaklíněné mládě; chirurgický zákrok naštěstí nebyl potřeba. Kamba se v pořádku vrátila do pavilonu. Při pohledu do kamer mohu řící, že mezi gorilami panuje zvláštní nálada. Richard, Kijivu, Shinda i Moja se neustále pohybují kolem ošetřovatelských dveří. Možná na něco čekají. Dlouho jsem se na druhé české gorilí mládě těšil. Porod byl avízovaný na letošní únor, ale sami zoologové neznali přesné datum, kdy Kamba přivede na svět své první mládě. Nebudeme truchlit, takovéto situace se v přírodě stávají denně a už nyní se můžeme těšit na další porod gorily Kijivu, která by měla přivést na svět již svého druhého potomka v pruběhu června.

Sledujte gorily z pražské ZOO v netradiční reality-show Odhalení.