Tedy zastavil jsem se ještě v květinářství a to mě přivedlo na hlavní myšlenku tohoto článku. Zeptám se, jakou květinu bych měl koupit, abych měl představu a jestli vůbec je to dobrý nápad. “Ano, taky se to tak dělává,” svěřila mi slečna floristka “a může to být třeba růžička, gerbera nebo exotičnější lilie, pokud chcete jednostonkovou.” Poděkoval jsem a s vědomím, že mi zítra ráno…ano to ráno, kdy bude svatba (aneb vše na poslední chvíli)…mi opět nějaká slečna pomůže. Nedopadlo tak, nakonec díky obětavosti přátel dostal manželský páreček koupelnovou sadu. Odměnu a poděkování jsem získal já, přesto neměla by slečna získat za rady medaili za zásluhy? Hlavně mi chlapi máme problém s rozhodováním. Potěšit, překvapit, nadchnout, ale čím? Vždy přicházíme do obchodů s prázdnou v lepším případě matnou představou. Nebýt po ruce ochotná osoba, nesklidíme následně sladké ovoce v podobě třeba erotické masáže nebo orgasmického oběda. Většinou stojí za dobrým dárkem někdo jiný než dárce a ženy to vědí (tuší), přesto rády přijímají a nám se odvděčí. Zamotaný kruh bez docenění zásluh v pozadí stojících se nedaří rozmotat. Poděkujme aspoň pokaždé, když nám někdo takto pomůže. Buďmě vděční, že se nám podaří být v blízkosti ochotných duší. A (ne)mysleme na ně při odměně, které za ně dostaneme Je to přeci jen jejich zásluhou.

A je to špatně? Donedávna jsem si myslel, že dělám některé věci lépe. Že jsem se změnil a už vám na mě nic nevadí. Nechtěl jsem znát odpovědi, přesto jsem se odvážil zeptat. A pravda? Pravda je někde skryta, tu neodhalí nikdo jiný, než ten, kdo ji vysloví. My můžeme jen důvěřovat a já mám komu. Štěstí. Když je někdo upřímný nemusí to tak bolet, jak se na první pohled zdá, avšak vede to k zamyšlení. A nasledně i možná ke špatným krokům. Někdy si myslíš, že nemůžeš odpovědět na vše, ale nechceš zklamat. Probíráš se historií a myšlenkami, zda jsi na něco nezapomněl a nakonec i zdánlivě umlčené věty se nebojíš vyslovit. Bojím se toho, že bych se dozvěděl názory jiných o mě, které mi raději nepřísluší vědět. Smířil jsem se se světem neznalosti a možná i přetvářky, avšak si stále stojím za názorem, že kolem mě jsou jen upřímní, ochotní a báječní lidé. Přestože jsem si je příliš nevybíral, neměnil bych. A všechno to vede k jednomu cíli, ukončit tohle zpovědnictví a netušit dál, co dělat? Jsem na scestí. Nevím, co si mám myslet.

Je tu ještě jedna otázka, na kterou jsm vzal odvahu až dnes. Tak hlavně odpověz svědomitě až se tě zeptám.

Přichází na řadu nabídka. Chcete-li společně vytvořit článek z Varů případně pouze o Janu Svěrákovi, napište do komentářů otázku na tohoto režiséra a já se ho osobně zeptám. Nebráním nikomu navštívit Meeting point ČT v hotelu Thermal, ale někteří možnost nemají a rádi by předali otázku. Nejlepší (všechny?) vyberu a poté sepíši článek. Poslouchat debaty můžete od 4.7. také na Filmžurnálu 102,6 MHz.

Kromě plánovaných bodů to pak bude už pouze toulání po kolonádě a reagování na aktuální události. Hovořilo se o malém twitter srazu v rámci kviffu, proto taky zveřejňuji tento článek. V hlavě mi ještě pobíhá myšlenka vrátit se do Varů na úterní Běh pro paraple a český film 3 sezóny v pekle, na který se mi dnes nepodařilo předregistrovat vstupenky. Říkáte si mezinárodní festival a on navštěvuje jen naše snímky, taky mi to vrtalo hlavou, ale bude to první promítání při místním festivalu. Rok od roku se zlepšuji, věřte K úternímu dni se podařilo narazit na Helenu Třeštíkovou, která jako jediná s nabízených debat mi letos ještě nebyla poblíž. Uvidíme.

Změna programu vyhrazena, protože takový je život a hlavně ten festivalový.

Tak jsem si trošku zaveršoval a nyní připomenu čtvrtou květnovou sobotu, o které málokdo tušil, že bude slunečná. Po zamračeném týdnu se víkend opravdu povedl a počasí přálo celodennímu pochodu NPR Jezerkou. Sešlo se dvaadvacet účastníků se třemi psi. Skvělá parta lidí, jenž si dokáže společně užít výlet do přírody. Pauzičky na svačinu a odpočinek nám dodávali sílu do dalších kroků. První noha na vrchol dřívějšího hradu Žeberk šlápla 5 minut před půl dvanáctou a tím jsme mohli porovnat tempo pochodu s minulými lety. Neliší se. Všichni zvěčnili svá jména na lejstro zúčastněných a pokračovalo se. Hnal nás hlad a vidina pozdního oběda na Lesné, vyhlášené restauraci v Krušných horách. Svíčková, krokety, palačinky, lattéčko a další pochutiny plnily naše stoly i proto, abychom se spokojeným výrazem mohli společně vyfotit. Kromě výborné nálady, bych vám rád zprostředkoval jednu z pověstí. Vypráví o Žeberské panně a více už video…

Fotogalerii si můžete prohlédnout na Picase (80 fotek).

Více fotek najdete v albu Picasy.

Protože mnozí z vás si píšete vlastní blogy a prezentujete tak své JÁ na síti, musíte si dávat pozor, aby obrázek byl reálný a obdivovatelný. Každý se jednou budeme chtít prodat a nabízet své služby, případně žádat o zaměstnání. Nyní vystává otázka, zda budovat kariéru na internetu na podstavci s rodným jménem nebo vytvářet od píky postavičku avatara s nickem a vašimi názory. Světe div se, já jsem zastánce druhé možnosti. Kdysi dávno jsem si zakládal freemail na portálech, kde bývávalo zvykem nesehnat obsazenou přezdívku. První můj pokus zněl jakvan (což dodnes nenávidím a jako slátaninu počátků jmen JAKub VANěk nabídnutou učitelem informatiky jsem ji přijal už tehdy z nechutí) a pokračovalo to až k nynějšímu tvaru fremy (případně @fremycz), což jak jsem později zjistil je možná jakási skrytá vzpomínka na školkovou “kamarádku” Fremundovou, přezdívanou později na gymplu fremi (s měkkým i). Identita avatara pohybující se po světě internetu se tedy odvíjela od emailového nicku a všechny mé kroky zanechávaly stopy za činy jakéhosi fremyho. Čas plynul a přezdívka (mnou přisvojená a propagovaná, tedy spokojenost) se vžila i do reálného života a stala se součástí Jakuba Vaňka. Naopak však téměř nikoli. Dnes už to vidím tak, že zpětně či tvrdě nasazovat na koleje známého nicku svou reálnou podobu by bylo obtížné a přestože nějaké nápady, nikoli pokusy, hlavou proběhly, vzdal jsem tuto možnost celkem brzy. Myslím si také, že obojí životy nejsou plně propojené, přestože v poslední době je tomu jinak. Více zapojuju a ztotožňuji se s mojí představou ideálního chlapa a díky přátelům, zpětným reakcím od vás jsem se mohl změnit, samozřejmě k lepšímu.

Anonymita přezdívky není zaručená, protože za ní vždy stojí žijící osoba vyzařující nějaký názor. A rozhodně při vhodně zvoleném nicku je člověk lépe dohledatelný než-li pod jménem. Lituji všechny Pepíky Nováky. Ukažme si to názorně na příkladu: v Hydeparku se objeví vzkaz z facebooku od Janka Rubeše. Já jednoho vzdáleně znám, avšak nevím zda otázku položil on sám. Na webu hp bohužel autora nedohledám a tak nevím o jiné možnosti než se dotyčné osoby přímo zeptat. Položím-li však dotaz skrze twitter pod nickem @fremycz a rozumím fungování této sítě vím naprosto přesně, že jistý Jakub Vaněk z Chomutova důmá nad položenou otázkou. Tedy bohužel některá jména mohou zavádět činy jednotlivce pod více osob. Není ale nic lehčího než se odlišit a dát své vizitce smysl, ukázat své přednosti a stát se třeba Karlem Gottem. Jménem pod kterým si každý představí jedinou osobu.

Nemá smysl řešit použití jména mj. na twitteru pokud vaše osoba je předmětem podnikání (nebo jak už jsem psal se k tomu chystáte). Petr Mára (@petrmara) by se hůře prodával a nabízel, kdyby ho více lidí znalo pod nějakým nickem. Dle mé osobní statistiky z lidí, které sleduji tuto možnost (a liberálně jsem zahrnul i částečné spojení počátečního písmene a druhého jména) využívá “pouze” 33%. Více osob je pravděpodobně přesvědčeno, že schovávat se za přezdívku má stále smysl. Petr Miko zakončil myšlenku otázkou: “Kým budeme, pokud naše jména nebudou znamenat nic?” a já jsem začal přemýšlet. Vlastně JV dodnes neudělal nic, na co by mohl být pyšný. Nevadí, život mám před sebou avšak všechno mohlo být jinak. Poohlédnu se i do jiných uliček života, tak toto mě netrápí o nic více než jiné problémy. Je na každém z nás se rozhodnou, který podpis zanecháme pod vlastním jednáním na síti. Jen si myslím, že je důležité se rozhodnout včas. Změna není jednoduchá, ale ani nemožná, jen to chce odvahu.